top of page
  • Obrázek autoraTomáš Kříž

Karate na indonéském dvorku



Nikdy jsem na sdílení dojemných příběhů moc nebyl, ale tento příběh jsem se rozhodl si uložit minimálně pro sebe.


Jsem lehce za půlkou své cesty po všech místech konání MS v basketu… Praha - Manila - Okinawa - Jakarta - Manila - Praha. Sice mám v každém městě jen 3 dny, takže toho člověk moc nestihne, ale několik dojmů jsem přece jenom nasál… Manila i Jakarta mají jedno společné… Cestou z luxusního překlimatizovaného hotelu, překlimatizovaným shuttlem do překlimatizované supermoderní arény (Ta v Manile je největší na světě), člověk vždy projíždí asi tak 1000x chudšími oblastmi, ne-li slumy.


Po prvním zápase mé třetí zastávky v Jakartě musím z arény utéct, protože v ní je taková zima, že začínám cítit, jak mě bolí dutiny… Překlimatizovaný shuttle ještě nejel, tak volím procházku pěšky. Nejkratší cesta mezi 5* hotelem a arénou vede přes onu "chudou oblast." Je tma, v Jakartě je zrovna smog, který je přesně 15krát nad normou WHO, takže atmosféra je trochu děsivá, ale nakonec stejně odbočuji z hlavní ulice. Lidé se poflakují v uličkách, jedí rýži z igelitáků položených na zemi, ale všichni se usmívají a vřele zdraví. Po pár minutách slyším z dálky opravdu divoké dětské "skřeky." Vydávám se tím směrem a po chvíli dorazím k pootevřeným vratům na dvůr malého baráčku. Nahlédnu tam a zjišťuji, že skřeky byly "kyjááá" mladých karatistů.


Postávám opodál a asi 15 minut pozoruji, jak všechny ty děti s neuvěřitelným nadšením a vervou cvičí na rozpadajícím se tatami na blátě káty. Tak nějak si říkám, že by bylo skvělé jim udělat pár fotek… Po chvíli mě zpozorují, postupně začnou vybíhat na ulici, každý umí asi 3 anglická slovíčka, takže jsme měli docela srandu… Ptají se mě, jestli mám rád watermelon a ice cream… Tak říkám, že samozřejmě… To, že jsem obě tyhle věci a dalších asi 10 chodů měl dneska k snídani, si raději nechávám pro sebe… Dětem se po chvilce svěřím, že jsem fotograf, a samozřejmě hned žadoní o fotku. Tu za velkého jásotu udělám a po chvilce přichází i trenér, kterému přes Google Translator vysvětluji, že bych jim rád udělal pár fotek z tréninku.


Strávil jsem tam ve vedru mezi hejnem komárů zbytek tréninku a nevěřícně pozoroval tu radost, se kterou tam ty děti makali. Kam se hrabe basket Kanada vs. Brazílie, který se zrovna teď hraje v lednici kilometr odsud… Ta hodina mě nabyla tak obrovskou energií, že z ní teď píšu podle mě nejdelší text, co jsem dal dokupy za posledních 5 let. (Taky to podle toho asi vypadá :D) No nic, trénink končí, každý, kdo byl na tréninku, mi podá ruku, vyměníme si emaily, kam jim fotky pošlu, a vyrážím je upravovat do 16. patra naší pětihvězdy… Asi i ten bazén dneska vynechám, abych se nepropadl hanbou úplně.


Kromě krásného pocitu mě upřímně po hodně dlouhé době, až na pár světlých okamžiků, zase obrovsky bavilo i focení, u kterého jsem už dlouho pozoroval, že většinu zakázek jedu vlastně jen na autopilota a skoro nic mi to nepřináší… Doufám, že se mi podaří v podobných věcech pokračovat, protože nejen v mé oboru je strašně jednoduché se nechat uspat stereotypem a pomalu, ale jistě vyhořet… Děkuji za to Dojo Bintaro'80 Jakarta!




115 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page